Starý trabant

Vzpomínám si, když mi můj dědeček vyprávěl, jak dostal své první auto, tedy on ho nedostal, on si ho koupil. A také skvělé na tom bylo, že on si na to auto našetřil úplně sám. Našetřil si na to úplně bez cizí pomoci. A víte, jaké to auto? Bylo to opravdu krásný trabant. Trabant ještě v té době jsem dělal z bakelitu, nebyl to úplně stejný materiál, jako je nyní. I nyní si říkám, že kdyby se vrátil třeba trabanta zpátky do prodeje, že by to byla opravdu pecka, protože mnoho lidí by tohle kupovalo. Tedy alespoň já bych si také trabant koupila, protože na trabant mám opravdu skvělé vzpomínky a myslím si, že nejsem jediná.

Podle mého názoru každý ve středních letech by si asi pořídil také trabanta, protože každý na to měl skvělé vzpomínky z dětství, že třeba jejich rodiče nebo prarodiče také měli právě zmíněný krásný bakelitový trabant. Ale pokud se už bavíme o automobilech, tak dědeček měl také ještě další auto. Byla to škoda sto dvacet. Myslím si, že škodu sto dvacítku určitě měl každý. Také my jsme měli krásně modrou škodovku, jenomže nejhorší na tom bylo, že když si dědeček potom pořizoval třetí auto, tak tuhle modrou škodovku dal mému bratrovi, který ji úplně zničil, úplně ji dopracoval, jak říkala moje maminka. Opravdu hodně mě to mrzelo.

Můj dědeček měl tuhle škodovku jedenáct let, a bratr ji během dvou nebo tří měsíců úplně zničil. On totiž měl čerstvě řidičák a ne že, by boural, ale on dělal s tou škodovkou takové manévry a takové divoké věci, že je logické, že potom tahle škodovka tohle vůbec nevydržela. Přitom jsme měli kupce na padesát tisíc korun, že prý by takhle v dobrém stavu škodovku koupil. Jenomže dědeček chtěl udělat radost mému bratrovi, který měl čerstvý řidičák. Dal mu tuhle škodovku na vyježdění. Akorát dědeček netušil, že to zničí takhle. Za pár měsíců. Dědeček si myslel, že mu to alespoň vydrží tři roky, než si potom bratr pořídí úplně nové vlastní první auto.